Přítel je ten, kterému když povíš: Někoho jsem zabil! Odpoví: Kde ho zakopem?

Posmrtný život! Pravdivá skutečnost , nebo jen útěcha, která nás má ukonejšit?

6. ledna 2011 v 10:31 |  Téma týdne
Obor který zkoumá posmrtný život se nazývá spiritizmus. Zakladatelem je Allan Kardec a tento směr se rozšířil v polovině 19. století. Toť jsou některé fakta k posmrtnému životu . Ale toto nás nezajímá, může si to najít každý, jako jsem učinila já na netu. My si musíme klást otázku, věříme v posmrtný život? Nebo je to jen útěcha pro člověka, že existuje ještě něco jiného po smrti, že vlastně smrt není konečná stanice našich životů ale jenom začátek něčeho nového. Já osobně v to nevěřím. Má realistická povaha mi říká , že s posledním výdechem je konec a nic více nás už nečeká. Nemusím mít ale pravdu. Jedinnou odpověď nám může dát náš vlastní konec, naše vlastní konečná stanice. Existují sice lidé co dosvědči že vyvolali ducha a že sní nějakým způsobem komunikovali. Ale proč , když je to tak snadné mluvit s zesnulými, to nedělá každý člověk. Proč si vlastně každou neděli nepopovídám s mrtvou babičkou, nebo když mám mám udělat rozbor sonetu od Shakespeara, nepožádám o pomoc autora osobně. Toto téma můžeme probírat do nekonečně a stejně se nedobereme pravdy.
 

Halloween

26. října 2010 v 10:51 |  Téma týdne
Halloween
l

Je to americký svátek, který se slaví 31. října a bývá taky označován jako americká obdoba dušiček. Společné ale mají jenom měsíc v kalendáři, protože jak je u tohoto národu zvykem, ze všech svích svátků udělají jenom estrádu spojenou s obchodním boomem skupování tun sladkostí a kostýmů. Myslím si že naše uctění mrtvých je daleko důstojnější. Lépe si vzpomenete na své blízké co už nejsou mezi námy navštívením jejich hrobů a možná i večerem zasvěceným povídání si o nich, než běháním v kostýmu jako šílenec a požíráním cukrářských výrobků. Stejný názor mám i na jejich slavného Santa Clause a spojováním jeho podoby s naším Ježíškem. České děti by si Ježíška neměli představovat jako obtloustlého dědka v červeném oblečení, co leze lidme do domu komínem, ale jako anděla. Tato posedlost americkou kulturou mě hodně mrzí a přitom ani není co obdivovat. Jeto národ rasistů , sportovců co jsou na steroidech a vypatlaných playboy girl. Musím mít tento názor, neboť tento národ se neprezentuje jinak, ať už svými filmy nebo chováním se k sobě mezi sebou.
lo




















ř

Fantasy

24. října 2010 v 19:08

Fantasy


  Blog jsem si založila "celkem " nedávno a ještě jsem úplně nezabředla do jeho všelijakých funkcí. O to víc mě potěšilo, že zovna v týden kdy jsem to udělala je téma fantasy. Patří totiž k mím nejoblíbenější žánrům jak v literatuře, tak i ve filmech. Myslím že účelem mého článku by měl být jistý průřez a seznámení s tímto žánem a jeho představitele.                                                        Hodně lidí si plete žánry fantasy a science fiction, rozdíl je definovám především prostředím a rekvizitami, kam je dílo situováno. Svět ve kterém se dílo odehává je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený či so odehává přímo v něm ale v pozměněné podobě. Původ fantasy lze spatřovat v mýtech, pohádkách ,bájích či hdinských eposech. Vznik fantasy v dnešní podobě lze čítat až v polovině 19. století s autory jako George MacDonald a lod Dunsany nebo později s díly od J.R.R. Tolkiena a R. E. Howarda v první polovině 20. století.

Podžánry fantasy

Klasická fantasy:
- Prostředí je zasazeno do prostředí, které je inspirováno reálnými historickými epochami, většinou středověkem. Typickým příkladem je dílo J. R. R. Tolkiena Pán pstenů
frodo


-Hrdinská fantasy: Děj většinou sleduje příhody a výpravy hrdiny - bojovníka, který neohroženě překonává hordy nepřátel. Barbar Conan je archetypem takového hrdiny. Barban je fiktivní postava fantasy povídek americký spisovatel Robert E. Howard

-Humorná fantasy: Fantastický svět většinou slouží jako kulisa, v které se odehrávají podivné a pitoreskní příhody. Mnohdy se satirickým či parodickým podtextem vztahuje ke skutečnostem z našeho reálného světa. Příkladem je Zeměplocha Terryho Pratchetta. Toto dílo je knižní série psaná Terrym Pratchettem čítající 34 knih, řadu povídek, map a různých dalších publikací odehrávající se na Zeměploše, fiktivním světě ležícím na hřbetě želvy plující vesmírem.

-Městská fantasy: Děj se odehrává v městském prostředí, ať už ve městě ze současnosti, v minulosti, či v nějakém alternativním světě. Příkladem je Nádraží Perdido (China Miéville) nebo Nikdykde (Neil Gaiman), trilogie Městské války (Pavel Renčín).

-Alternativní (či spekulativní) historie: Děj se většinou odvíjí od úvahy, co by se stalo nebo mohlo stát za předpokladu, že by v určitém historickém okamžiku došlo k nějaké odchylce od naši skutečné historie (např. jiný výsledek bitvy; nebo předčasná smrt osoby, která měla velký dopad na další historické události). Příkladem je Na západ od ráje (Harry Harrison), tento román vychází z předpokladu, že meteorit zodpovědný za vyhubení dinosaurů planetu Zemi minul a děj popisuje střet lidské civilizace s civilizací inteligentních potomků dinosaurů.

-Paralelní realita: Děj se odehrává v několika paralelních vesmírech, mezi kterými lze nějakým způsobem přecházet. Jedním z paralelních realit může a nemusí být náš vesmír. Příkladem je trilogie Jeho temné esence.






 


Hrdý Budžes

24. října 2010 v 13:48 |  Divadelní hry

Hrdý budžes

bára




                                                                                                                                                       Asi moje nejoblíbenější divadelní hra, v hlavní roli se skvělou herečkou Bárou Hrzánovou. Husákova normalizace ,očima žákyně 2. třídy Heleny Součkové z Ničína. Je to adapatace  bestselleru Ireny Douskové, o kterém asi málokdo tušil že tato útlá knížečka s poněkud tajuplným názvem " Hrdý budžes" dosáhne takového úspěchu. Příběh Heleny Součkové, žákyně druhé třídy, trpící hloubavostí a nadváhou a potažmo i nastupující husákovou normalizací, se odehrává v tehdejší stranické baště-uranové Příbrami. Bylo tedy logické, že právě příbramské divadlo uvede Helenčiny příběhy na divadelní scénu. A našla si pro to, jak se ukázalo, geniální představitelku hlavní role. Hrzánová byla za tuto roli oceněna cenou Thálie 2003.





Moje první hodina tance

23. října 2010 v 20:47 | Katalina |  Moje tvorba
Moje první hodina tance


                      Prvního září jsem se posadila do třídy a definitivně si uvědomila , že to peklo už začalo. Byl konec léta po prvním ročníku a my jako zkušení mazáci, kteří nemají nic společného s těmi ustrašenými dušičkami z minulého roku, jsme zasedali do školních lavic. Byla jsem zpátky ráda, ale také jsem si uvědomila, že druhý ročník znamená o to víc učení, strachu o dobré známky a samozřejmě o nějakou tu pověst, protože nikdo nechtěl být jako mistr světa ve šťourání v nose Dundálek, nebo místní homosexuál Mašek, který chodil od hlavy až k patě v růžovém a nosil trvalou. Jedna nástraha mi ale zůstala skryta.
                      Asi tři týdny po začátku školy, přišla ředitelka s důležitým oznámením. Předstoupila před nás s výrazem nevýslovného štěstí, které měli pociťovat podle jejího názoru i všichni ostatní a oznámila nám, že sice taneční není povinné, ale jelikož je instruktorka a místní taneční nadšenec, by byla účast celé třídy vítaná. V tu chvíli si všichni v naší třídě uvědomili, že učást je nejen povinná ale kdyby někdo hodlal dezertovat z těchto takzvaných radovánek, mohl by očekávat nenávistné pohledy celého učitelského zboru s ředitelkou počínaje a atentáty na svoji osobu, ve formě nevyžádáného zkoušení. Od této chvíle se naše třída změnila na dva tábory. Přátelství mezi nimi sice panovalo ale oba se lišily v názorech na tuto akci. V první skupině se nacházely dívky plus homosexuál Mašek. Tato část třídy trávila se vyloženě nemohla dočkat a donekonečna probírali účesy, šaty a líčení na tento památný den. Ten zbytek, což jsem byla já a ostaní kluci , považoval taneční jen za nutné zlo, které se musí přetrpět s kamenou tváří a doufaje i s kouskem cti. Doma jsem měla strašáka ve formě pěti volánkových šíleností a boty s tak vysokým podpadkem, že jsem si připadala jako na chůdách. Ve snech mě strašily představy o tom, že se mi v důsledku nervozity neprokrví mozek a já podnu uprostřed sálu jako podťatá, nebo pošlapu svému partnerovi nohy tak, že do konce života bude zmrzačen.
                       I přez moje modlidby a přání nakonec nastal ten "den D". V šatech a mírnou závratí z podpadků jsem se dostavila na určené místo a připojila se k houfu spolužáků. Vešli jsme do sálu a má nervozita vyvrcholila. Posedali jsem si na určená místa, přetrpěli nadšený až budovatelský projev instruktorky a snažili se uklidnit své nervy. Pak byla vyhlášená pánská volenka. Čekala jsem na iniciativu známých kluků ale připlížil se ke mně malý mužíček, který mi sahal asi k ramenům a pronesl tu osudovou větu: " Smím prosit? " . Jmenoval se Petr a po vzámném představení jsme začali tančit. Ač jsem se snažila seč jsem mohla, Petr měl krátké, nožičky a jeden můj krok znamenal pro něj dva. V některých chvílích nebylo jasné kdo koho vede a proto jsem byla ráda když nastala výměna partnerů. Moje štěstí ale netrvalo dlouho,neboť jsem chytla spolužáka Maška.
Měli jsme tancovat v těsném obětí ale pro nás oba to byl nadlický výkon. Z tohoto důvodu mezi námi vznikla dvaceticentimetrová mezera . Instruktorka kolem nás kroužila jako sup kolem mršiny, a v nestřežených okamžicích na nás křičela : " K sobě mládeži, k sobě !". Obou se nám ulevilo když to mučení skončilo, a já už si říkala co jsem komu udělala. Smířila jsem se stím že když to půjde takovým tempem, budu tančit s někým, kdo má jenom jednu nohu. Všechno se ale změnilo. Můj další partner se jmenoval Ondra a jelikož chodil už druhým rokem šlo mu to skvěle. Mě se pletla jedna lévá noha s pravou a neustále jsem mu šlapala na nohy. To mu sice nevadilo ale postupem času už začal být jeho krok méně pružný a když jsme skončili krapet kulhal.
                        Domů jsem došla s krapet pošramoceným sebevědomím a s bolavýma nohama. Další lekce se to zlepšilo a nakonci tanečních už jsem uměla celkem slušně tancovat. Každopádně na svoji premiéru nikdy nezapomenu.

Kam dál