Přítel je ten, kterému když povíš: Někoho jsem zabil! Odpoví: Kde ho zakopem?

Říjen 2010

Halloween

26. října 2010 v 10:51 Téma týdne
Halloween
l

Je to americký svátek, který se slaví 31. října a bývá taky označován jako americká obdoba dušiček. Společné ale mají jenom měsíc v kalendáři, protože jak je u tohoto národu zvykem, ze všech svích svátků udělají jenom estrádu spojenou s obchodním boomem skupování tun sladkostí a kostýmů. Myslím si že naše uctění mrtvých je daleko důstojnější. Lépe si vzpomenete na své blízké co už nejsou mezi námy navštívením jejich hrobů a možná i večerem zasvěceným povídání si o nich, než běháním v kostýmu jako šílenec a požíráním cukrářských výrobků. Stejný názor mám i na jejich slavného Santa Clause a spojováním jeho podoby s naším Ježíškem. České děti by si Ježíška neměli představovat jako obtloustlého dědka v červeném oblečení, co leze lidme do domu komínem, ale jako anděla. Tato posedlost americkou kulturou mě hodně mrzí a přitom ani není co obdivovat. Jeto národ rasistů , sportovců co jsou na steroidech a vypatlaných playboy girl. Musím mít tento názor, neboť tento národ se neprezentuje jinak, ať už svými filmy nebo chováním se k sobě mezi sebou.
lo




















ř

Fantasy

24. října 2010 v 19:08

Fantasy


  Blog jsem si založila "celkem " nedávno a ještě jsem úplně nezabředla do jeho všelijakých funkcí. O to víc mě potěšilo, že zovna v týden kdy jsem to udělala je téma fantasy. Patří totiž k mím nejoblíbenější žánrům jak v literatuře, tak i ve filmech. Myslím že účelem mého článku by měl být jistý průřez a seznámení s tímto žánem a jeho představitele.                                                        Hodně lidí si plete žánry fantasy a science fiction, rozdíl je definovám především prostředím a rekvizitami, kam je dílo situováno. Svět ve kterém se dílo odehává je většinou nezávislý na našem, v některých případech je s naším nějak spojený či so odehává přímo v něm ale v pozměněné podobě. Původ fantasy lze spatřovat v mýtech, pohádkách ,bájích či hdinských eposech. Vznik fantasy v dnešní podobě lze čítat až v polovině 19. století s autory jako George MacDonald a lod Dunsany nebo později s díly od J.R.R. Tolkiena a R. E. Howarda v první polovině 20. století.

Podžánry fantasy

Klasická fantasy:
- Prostředí je zasazeno do prostředí, které je inspirováno reálnými historickými epochami, většinou středověkem. Typickým příkladem je dílo J. R. R. Tolkiena Pán pstenů
frodo


-Hrdinská fantasy: Děj většinou sleduje příhody a výpravy hrdiny - bojovníka, který neohroženě překonává hordy nepřátel. Barbar Conan je archetypem takového hrdiny. Barban je fiktivní postava fantasy povídek americký spisovatel Robert E. Howard

-Humorná fantasy: Fantastický svět většinou slouží jako kulisa, v které se odehrávají podivné a pitoreskní příhody. Mnohdy se satirickým či parodickým podtextem vztahuje ke skutečnostem z našeho reálného světa. Příkladem je Zeměplocha Terryho Pratchetta. Toto dílo je knižní série psaná Terrym Pratchettem čítající 34 knih, řadu povídek, map a různých dalších publikací odehrávající se na Zeměploše, fiktivním světě ležícím na hřbetě želvy plující vesmírem.

-Městská fantasy: Děj se odehrává v městském prostředí, ať už ve městě ze současnosti, v minulosti, či v nějakém alternativním světě. Příkladem je Nádraží Perdido (China Miéville) nebo Nikdykde (Neil Gaiman), trilogie Městské války (Pavel Renčín).

-Alternativní (či spekulativní) historie: Děj se většinou odvíjí od úvahy, co by se stalo nebo mohlo stát za předpokladu, že by v určitém historickém okamžiku došlo k nějaké odchylce od naši skutečné historie (např. jiný výsledek bitvy; nebo předčasná smrt osoby, která měla velký dopad na další historické události). Příkladem je Na západ od ráje (Harry Harrison), tento román vychází z předpokladu, že meteorit zodpovědný za vyhubení dinosaurů planetu Zemi minul a děj popisuje střet lidské civilizace s civilizací inteligentních potomků dinosaurů.

-Paralelní realita: Děj se odehrává v několika paralelních vesmírech, mezi kterými lze nějakým způsobem přecházet. Jedním z paralelních realit může a nemusí být náš vesmír. Příkladem je trilogie Jeho temné esence.







Hrdý Budžes

24. října 2010 v 13:48 Divadelní hry

Hrdý budžes

bára




                                                                                                                                                       Asi moje nejoblíbenější divadelní hra, v hlavní roli se skvělou herečkou Bárou Hrzánovou. Husákova normalizace ,očima žákyně 2. třídy Heleny Součkové z Ničína. Je to adapatace  bestselleru Ireny Douskové, o kterém asi málokdo tušil že tato útlá knížečka s poněkud tajuplným názvem " Hrdý budžes" dosáhne takového úspěchu. Příběh Heleny Součkové, žákyně druhé třídy, trpící hloubavostí a nadváhou a potažmo i nastupující husákovou normalizací, se odehrává v tehdejší stranické baště-uranové Příbrami. Bylo tedy logické, že právě příbramské divadlo uvede Helenčiny příběhy na divadelní scénu. A našla si pro to, jak se ukázalo, geniální představitelku hlavní role. Hrzánová byla za tuto roli oceněna cenou Thálie 2003.





Moje první hodina tance

23. října 2010 v 20:47 | Katalina |  Moje tvorba
Moje první hodina tance


                      Prvního září jsem se posadila do třídy a definitivně si uvědomila , že to peklo už začalo. Byl konec léta po prvním ročníku a my jako zkušení mazáci, kteří nemají nic společného s těmi ustrašenými dušičkami z minulého roku, jsme zasedali do školních lavic. Byla jsem zpátky ráda, ale také jsem si uvědomila, že druhý ročník znamená o to víc učení, strachu o dobré známky a samozřejmě o nějakou tu pověst, protože nikdo nechtěl být jako mistr světa ve šťourání v nose Dundálek, nebo místní homosexuál Mašek, který chodil od hlavy až k patě v růžovém a nosil trvalou. Jedna nástraha mi ale zůstala skryta.
                      Asi tři týdny po začátku školy, přišla ředitelka s důležitým oznámením. Předstoupila před nás s výrazem nevýslovného štěstí, které měli pociťovat podle jejího názoru i všichni ostatní a oznámila nám, že sice taneční není povinné, ale jelikož je instruktorka a místní taneční nadšenec, by byla účast celé třídy vítaná. V tu chvíli si všichni v naší třídě uvědomili, že učást je nejen povinná ale kdyby někdo hodlal dezertovat z těchto takzvaných radovánek, mohl by očekávat nenávistné pohledy celého učitelského zboru s ředitelkou počínaje a atentáty na svoji osobu, ve formě nevyžádáného zkoušení. Od této chvíle se naše třída změnila na dva tábory. Přátelství mezi nimi sice panovalo ale oba se lišily v názorech na tuto akci. V první skupině se nacházely dívky plus homosexuál Mašek. Tato část třídy trávila se vyloženě nemohla dočkat a donekonečna probírali účesy, šaty a líčení na tento památný den. Ten zbytek, což jsem byla já a ostaní kluci , považoval taneční jen za nutné zlo, které se musí přetrpět s kamenou tváří a doufaje i s kouskem cti. Doma jsem měla strašáka ve formě pěti volánkových šíleností a boty s tak vysokým podpadkem, že jsem si připadala jako na chůdách. Ve snech mě strašily představy o tom, že se mi v důsledku nervozity neprokrví mozek a já podnu uprostřed sálu jako podťatá, nebo pošlapu svému partnerovi nohy tak, že do konce života bude zmrzačen.
                       I přez moje modlidby a přání nakonec nastal ten "den D". V šatech a mírnou závratí z podpadků jsem se dostavila na určené místo a připojila se k houfu spolužáků. Vešli jsme do sálu a má nervozita vyvrcholila. Posedali jsem si na určená místa, přetrpěli nadšený až budovatelský projev instruktorky a snažili se uklidnit své nervy. Pak byla vyhlášená pánská volenka. Čekala jsem na iniciativu známých kluků ale připlížil se ke mně malý mužíček, který mi sahal asi k ramenům a pronesl tu osudovou větu: " Smím prosit? " . Jmenoval se Petr a po vzámném představení jsme začali tančit. Ač jsem se snažila seč jsem mohla, Petr měl krátké, nožičky a jeden můj krok znamenal pro něj dva. V některých chvílích nebylo jasné kdo koho vede a proto jsem byla ráda když nastala výměna partnerů. Moje štěstí ale netrvalo dlouho,neboť jsem chytla spolužáka Maška.
Měli jsme tancovat v těsném obětí ale pro nás oba to byl nadlický výkon. Z tohoto důvodu mezi námi vznikla dvaceticentimetrová mezera . Instruktorka kolem nás kroužila jako sup kolem mršiny, a v nestřežených okamžicích na nás křičela : " K sobě mládeži, k sobě !". Obou se nám ulevilo když to mučení skončilo, a já už si říkala co jsem komu udělala. Smířila jsem se stím že když to půjde takovým tempem, budu tančit s někým, kdo má jenom jednu nohu. Všechno se ale změnilo. Můj další partner se jmenoval Ondra a jelikož chodil už druhým rokem šlo mu to skvěle. Mě se pletla jedna lévá noha s pravou a neustále jsem mu šlapala na nohy. To mu sice nevadilo ale postupem času už začal být jeho krok méně pružný a když jsme skončili krapet kulhal.
                        Domů jsem došla s krapet pošramoceným sebevědomím a s bolavýma nohama. Další lekce se to zlepšilo a nakonci tanečních už jsem uměla celkem slušně tancovat. Každopádně na svoji premiéru nikdy nezapomenu.